Přijímač

Stejně jako vysílače mají i přijímače v radiokomunikačních sdělovacích soustavách různou funkci, způsob použití i konstrukci. Všechny přijímače však mají určité funkční části, jejichž princip je možné vyložit na nejznámějším přijímači - rozhlasovém přijímači (viz schéma na obr. 271).

Obr. 271

Vstupní částí přijímače je elektromagnetický dipól - anténa A. Elektromagnetické vlnění z vysílače vynucuje v anténě kmitání s velmi malou amplitudou napětí.

Vznik signálu v anténě je možné si představit takto: Anténa je vodič, který obsahuje volné nosiče náboje (elektrony). Dopadající elektromagnetická vlna obsahuje proměnnou magnetickou složku, která ve vodiči antény indukuje elektrické napětí, následkem čehož začne obvodem spojeným s anténou procházet elektrický proud.

Anténa je vazbou spojena s laditelným oscilačním obvodem LO, který naladíme na nosnou frekvenci vysílače. Tím dojde k rezonančnímu zesílení přijatého signálu, který je dále zesílen vysokofrekvenčním zesilovačem VF. Zesílený vysokofrekvenční modulovaný signál postupuje do demodulátoru (detektoru) D (viz obr. 272: a - modulovaný signál, b - usměrněný signál, c - nízkofrekvenční signál). Tam se akustický signál nesoucí příslušnou informaci oddělí od vysokofrekvenční složky. K demodulaci se používá polovodičová dioda, která vysokofrekvenční signál jednocestně usměrní. Na pracovním rezistoru R demodulátoru dostaneme jednocestně usměrněný vysokofrekvenční signál, který je vyhlazen filtračním kondenzátorem , jehož kapacita se volí tak, aby vysokofrekvenční složku signál zkratoval, ale netlumil složku nízkofrekvenční. Pracovním rezistorem pak prochází jen proud, jehož průběh odpovídá akustickému signálu. V koncovém nízkofrekvenčním zesilovači NF je akustický signál zesílen a přiveden do reproduktoru.

Charakteristickou vlastností moderních rozhlasových přijímačů je jejich:

1. citlivost - umožňují příjem vzdálených vysílačů, jejichž signál je v místě příjmu slabý

2. selektivita - mohou výběrově (selektivně) zachytit určité frekvence, zatímco signály i málo odlišných frekvencí jsou potlačeny

Takové přijímače pracují obvykle na principu superheterodynu, který spočívá v tom, že signál jakékoliv frekvence převede vždy na určitou frekvenci (např. ). Dosahuje se toho tak, že přijatý signál je směšován s kmity zvláštního oscilátoru měnitelné frekvence. Platí, že rozdíl frekvence oscilátoru a frekvence signálu je konstantní a roven tzv. mezifrekvenci : V dalších částech přijímače se pak zpracovává jen tento mezifrekvenční signál, což umožňuje zvýšit selektivitu přijímače. Schéma superheterodynu je na obr. 273: S - směšovací stupeň, O - oscilátor, MF - mezifrekvenční zesilovač, D - demodulátor, NF - nízkofrekvenční zesilovač, R - reproduktor.

Obr. 272	Obr. 273

Vývoj rozhlasových přijímačů dosahuje nejvyšší úrovně v podobě přijímače pro pásma VKV a příjem stereofonního signálu (dvoukanálová stereofonie).