Supravodivost

Zkoumání elektrických vlastností kovů při teplotách blízkých absolutní nule termodynamické teplotní stupnice vedlo k objevu supravodivosti. Holandský fyzik Heike Kamerlingh Ones (1853 - 1926; 1913 získává za svůj objev Nobelovu cenu) v roce 1908 zkapalnil helium, jehož teplota varu je . Při experimentech s kapalným heliem zjistil, že odpor rtuti ochlazené pod kritickou teplotu klesá náhle na neměřitelnou hodnotu (viz obr. 317). U jiných materiálů křivka závislosti měrného odporu na teplotě vypadá tak, jak ukazuje obr. 316, kde je zbytkový měrný odpor při nulové termodynamické teplotě. Je dán tím, že i při nulové teplotě jsou kmity atomů tvořících krystalovou mříž nenulové. A právě s těmito kmity souvisí měrný odpor.

Typicky se uvádí závislost lineární (např. Ohmův zákon), kterou dostaneme aproximací části křivky pro malé intervaly teplot.

Graf na obr. 317 byl naměřen již v roce 1911, ale vysvětlení podáno nebylo. Postupně se zjistilo, že kritická teplota závisí podstatně na magnetickém poli, v němž se vodič nachází. Graf příslušné závislosti ukazuje obr. 318. Fyzikálně (tedy teoreticky) není možné „prohnat“ supravodičem nekonečně velký proud. Průchodem proudu se kolem vodiče vytváří magnetické pole. Dosáhne-li velikost magnetické indukce magnetického pole větší hodnoty, než je kritická velikost magnetické indukce , supravodivost se likviduje sama.

Obr. 316	Obr. 317	Obr. 318