Arabští učenci

Arabští učenci byli většinou encyklopedisté, přírodovědci, lékaři a filozofové zároveň, většina z nich hodně cestovala a ovládala několik jazyků. Filozofové byli dobře seznámeni s dílem Aristotela a snažili se jej uvést do souladu s koránem. Lékař a filozof Ibn Sína z Buchary (Avicenna) (980 - 1037) sepsal více než 100 spisů, z nichž se ovšem většina nedochovala. Zamýšlel se nad aristotelovským vztahem mezi látkou a tvarem a předpokládal, že látka nebyla stvořena a že trvá věčně. Ibn Rušd (Averroes) (1126 - 1198), který působil v Córdobě měl velký vliv na středověkou Evropu. Základem jeho učení bylo tvrzení, že hmotný svět je věčný a všechny formy jsou v něm potenciálně obsaženy. Z hlediska kriteria pravdivosti rozlišoval tři druhy důkazů: řečnické důkazy, které postačí běžnému lidu, důkazy víry, které používají teologové, a logické důkazy, s nimiž pracují filozofové. Zdůrazňoval potřebu svobodného bádání a tím se dostával do rozporu s oficiální dogmatikou (jak islámskou, tak křesťanskou).

K těmto filozofům patří i významný středověký židovský myslitel a lékař Moše ben Maimon (Maimonides) (1135 - 1204), který působil v arabském prostředí ve Španělsku a v Egyptě. Pokusil se o racionální výklad židovské bible v duchu klasické filozofie, spojení víry a rozumu. Jeho zásluhy o rozvoj evropské kultury a vzdělanosti ocenil i Albert Einstein.