Elektřina a magnetismus ve středověku

Pro Roberta Bacona byl velkým vzorem francouzský důstojník Petr Peregrinus z Maricourtu (1220 - 1270), jehož přednášky v Paříži Bacon pravděpodobně navštěvoval. Bacon si jej považoval pro jeho logické myšlení. Peregrinus sepsal roku 1269 spis Epistola Petri Peregrini de Maricourt ad Sygerum de Foucaucourt Militem de Magnete (Dopis Petra Peregrina o magnetu šlechtici a vojáku Sygerovi). Tento „dopis“, jehož úvodní stránka je zdobenou ručně kolorovanou dřevorytinou (viz obr. 108), je poměrně obsáhlé pojednání, které pak kolovalo v rukopisech a které tiskem vydal v Augsburgu A. P. Gasser v roce 1558.

Peregrinus pocházel z Pikardie, byl dost zcestovalý a účastnil se (asi jako žoldnéř) obléhání města Lucera v italské provincii Foggii. Město obléhal král Karel z Anjou, obléhání se protahovalo a Petr neměl v táboře co dělat. Tak sepsal mistrnou fyzikální práci, ve které popsal vlastnosti magnetu a možnosti jeho použití v praxi. Její obsah musel mít už předtím promyšlen, a také musel udělat řadu experimentů, o které se mohl v práci opírat. Tento spis zůstal na 350 let ojedinělým a uznávaným dílem, na které navázal až začátkem 17. století Angličan William Gilbert.

Peregrinovo pojednání se skládá ze tří částí. V první z nich autor popisuje vlastnosti magnetu a experimenty, kterými určoval jeho polaritu, a zavádí názvy severní pól a jižní pól magnetické střelky. Dále zkoumá přitažlivé síly a odpudivé síly působící mezi různými druhy magnetických pólů, popisuje vznik magnetu pomocí zmagnetování železa a vlastnosti magnetu, který vznikl rozlomením původního magnetu na dvě části. Zjišťuje, že severní a jižní pól magnetu nemůže od sebe oddělit a vždy vznikne opět magnet s oběma póly. Chování magnetky v magnetickém poli Země se snaží Peregrinus vysvětlit astrálními vlivy, čemuž pomáhá i „zkušenost“ námořníků. Ti se totiž domnívali, že severní konec magnetky je přitahován Polárkou.

Polárka jak v době života Peregrina, tak v současné době stále ukazuje na sever, a proto patrně výše uvedenou domněnku námořníci vyslovili. Polárka nezůstává na svém místě, ale pohybuje se vůči Zemi. Nicméně perioda tohoto pravidelného pohybu je tzv. Platónský rok (přibližně 25700 let); to je natolik dlouhá doba, že během doby 800 let (od 13. století do 21. století) se Polárka ze své pozice příliš nevzdálila.

Použití magnetky jako ukazatele směru vyplývá z faktu, že jeden konec magnetky ukazuje na severní pól Země, v jehož blízkosti se nachází jižní magnetický pól magnetického pole Země.

Druhá část pojednání je věnována konstrukci buzoly a různým způsobům otáčivého uchycení střelky. Poslední část pak předkládá v duchu doby vzniku díla návrh na konstrukci magnetického perpetua mobile.

Obr. 108

Ve starověku byly známy pouze přitažlivé vlastnosti magnetovce, staří Číňané zřejmě použili poprvé zmagnetovaná tělíska k určování zeměpisného směru a tyto znalosti od nich převzali Arabové. V Evropě začal být kompas používán k navigaci v průběhu 12. až 13. století především italskými kapitány při plavbách po Středomoří. Jeho konstrukce se přitom stále zdokonalovala. Jedna z prvních písemných zmínek o kompasu pochází z 90. let 12. století, kdy o ní píše anglický přírodovědec Alexander Neckam (1157 - 1217) jako o navigační pomůcce, která je běžně používána. Přitom křesťanští, ale i muslimští kapitáni často svěřovali orientaci podle kompasu židovským lodivodům a kormidelníkům, aby nemohli být nařčeni z používání magických sil.