Encyklopedie fyziky |
Encyklopedie fyziky |
NASTAVENÍ TISKU (tato tabulka nebude vytištěna) | Zpět k článku | Vytiskni! | |
Komentáře [7x] - Skrýt | Nadstandardní komentář [2x] - Zobrazit | Definice [0x] |
Na štěrbinu šířky b necháme dopadat kolmo rovnoběžný svazek monofrekvenčního světla o vlnové délce .
Aby byl jev dobře pozorovatelný, musí mít štěrbina rozměr srovnatelný s vlnovou délkou světla. Takové štěrbiny se špatně realizují v praxi. Ale vytvořit v praxi optickou mřížku, která je tvořena sadou několika (resp. několika desítek nebo dokonce stovek) štěrbin, je už jednodušší.
Dopadne-li světlo na štěrbinu, bude se šířit za ní na základě Huygensova principu. Z každého bodu se bude světlo šířit v elementárních vlnoplochách - tj. bude se šířit všemi směry. Na obr. 61 jsou vyznačeny dvě vlny (resp. dva paprsky), které vycházejí z krajních bodů štěrbiny a které dopadají do jednoho bodu (do bodu A) na stínítku. V bodě A pak dochází k interferenci obou vln; jestli vznikne interferenční maximum nebo minimum, záleží na dráhovém rozdílu obou vln.
Další úvahy budou prováděny pro tento vybraný směr šíření světla za štěrbinou.
V rovinné vlnoploše KM, která je kolmá na směr šíření světla (viz obr. 61), mají jednotlivé vlny svazku různou fázi v závislosti na dráze, kterou urazily. Dráhový rozdíl mezi vlnou, která se šíří z bodu K (jeden krajní bod štěrbiny), a vlnou, která se šíří z bodu L (druhý krajní bod štěrbiny), je . Potom dráhový rozdíl vlny, která se šíří z bodu (střed štěrbiny), a vlnou šířící se z bodu K je . Dráhový rozdíl vlny vycházející z určitého bodu štěrbiny a vlny vycházející z bodu K roste lineárně v závislosti na vzdálenosti daného bodu od bodu K.
Např. vlna vycházející z bodu, který je od bodu K vzdálen o čtvrtinu šířky štěrbiny, je oproti vlně vycházející z bodu K posunuta o čtvrtinu posunu .
Tak ale lze najít ke každé vlně v šířící se z bodů štěrbiny mezi K a vlnu šířící se z prostoru štěrbiny mezi body a L, která je vzdálená od v přesně o polovinu šířky štěrbiny a která je oproti v dráhově zpožděná o . Všechny vlny se tedy při interferenci navzájem vyruší tehdy, bude-li tento dráhový rozdíl roven lichému počtu půlvln. To ovšem znamená, že celý dráhový rozdíl je roven sudému počtu půlvln, tedy celočíselnému násobku vlnové délky.
Násobíme-li liché číslo dvěma, dostaneme číslo sudé!
Dostáváme tedy: , kde k je celé číslo.
Nyní zbývá určit dráhový rozdíl . Abychom si úlohu matematicky nekomplikovali, necháme dopadat světlo, které projde štěrbinou, na stínítko v takové vzdálenosti d, která je výrazně větší než šířka štěrbiny b (tj. ) - viz obr. 61.
Výrazně větší vzdálenost d ve srovnání se šířkou štěrbiny b znamená, že d bude řádově v decimetrech až metrech. V tom případě bude d větší krát.
Pozor!!! Právě zmíněný poměr není na obr. 61 dodržen!!! Proto budou některé další úvahy vypadat možná nepřirozeně, ale v uvedeném kontextu jsou v pořádku.
V tomto případě totiž budou úhly a skoro stejné a proto je možné směry šíření obou zakreslených vln považovat za navzájem rovnoběžné.
Poznámka: Úhly jsou přitom měřeny tak, jak je zvykem v matematice: od vodorovné čerchované osy proti směru chodu hodinových ručiček jsou kladné, po směru chodu hodinových ručiček jsou záporné.
Z toho vyplývá, že oba zakreslené paprsky, které reprezentují šířící se vlny, budou i skoro stejně dlouhé.
Dráhový rozdíl obou vln je tak dán pouze vzdáleností .
Vzdálenost je určena na základě vlnoplochy (v tomto případě) obou uvažovaných vln. Uvažujeme-li , pak se šíří obě vlny navzájem rovnoběžně. Proto vlnoplocha zobrazená na obr. 61 je vlnoplochou obou vln.
Podle obr. 61 platí a tedy .
Výše jsme odvodili podmínku, kdy nastane interferenční zeslabení světla (vznikne interferenční minimum) v bodě A: (kde ). S využitím právě odvozeného dostáváme tedy podmínku pro vznik interferenčních minim ve tvaru (kde ).
Interferenční maxima vznikají mezi právě popsanými interferenčními minimy, tj. jsou popsána podmínkou (kde ).
Obr. 61 |
Skutečně zde je , tedy k vybíráme z množiny celých čísel. Ohybový obrazec (interferenční obrazec), který vznikne na stínítku je totiž symetrický podle osy štěrbiny, která interferenci způsobila. Určíme-li tedy směr (pomocí úhlu ), ve kterém nastává interferenční zesílení použitého světla, víme, že tutéž podmínku splňuje i úhel .
To matematicky vyplývá z faktu, že funkce sinus je lichá.
Na obr. 62 je rozdělení maxim na stínítku vidět. Zároveň je na tomto obrázku zobrazen průběh intenzity světla v závislosti na vzdálenosti od nultého maxima. S rostoucím řádem maxima (tj. s rostoucí absolutní hodnotou k) klesá intenzita daného maxima.
Obr. 62 |
Vlivem ohybu světla vzniká na stínítku ohybový obrazec, v jehož středu je nulté interferenční maximum a po obou stranách se střídají interferenční minima a interferenční maxima. Jejich rozložení závisí na šířce štěrbiny a na vlnové délce světla. Bude-li při dané vlnové délce štěrbina užší, bude větší vzdálenost mezi interferenčními minimy stejného řádu. Tedy užší štěrbina způsobuje výraznější ohyb světla.
Ohyb světla ovlivňuje i zobrazování velmi malých předmětů. Proto se velmi malý bodový objekt nezobrazí v mikroskopu jako bod, ale jako světlý kroužek obklopený soustřednými tmavými a světlými kroužky. Proto má zvětšování obrazu v mikroskopu svojí hranici, za níž není možné rozlišit detaily sledovaného objektu; jeho obraz se pak jeví rozmazaný a neostrý. Vlnovými vlastnostmi je tedy omezena rozlišovací schopnost optických přístrojů. Obecně platí, že dva body rozlišíme při pozorování jako oddělené při takové nejmenší vzdálenosti, při níž nulté maximum jednoho bodu splyne s prvním minimem druhého bodu. Při menší vzdálenosti oba body splývají a vidíme je jako bod jediný. Rozlišovací schopnost přístroje je tím větší, čím kratší je vlnová délka použitého světla.
Proto se také v moderních mikroskopech, která se využívají ke studiu velmi malých objektů (viry, molekuly, …) používají místo světla svazky urychlených elektronů. Ty za určitých podmínek vykazují vlnové vlastnosti a proto je lze použít právě v tzv. elektronových mikroskopech.