Na základě „paradoxu dvojčat“, případně na základě některých dalších ověřování dilatace času, by se mohlo zdát, že se dilatace času ověřuje v neinerciálních (tj. s nenulovým zrychlením se pohybujících) soustavách. A to přes to, že byla odvozená v teorii, která se zabývá výhradně inerciálními (tj. s nulovým zrychlením se pohybujícími) soustavami.
K dilataci času dochází i při pohybu rovnoměrném přímočarém (tedy v inerciálních soustavách). V případě „paradoxu dvojčat“ by ale oba kluci měli pravdu: Petr na Zemi se pohybuje vůči Pavlovi a tedy stárne Petr pomaleji. Ale (díky principu relativity) se i Pavel pohybuje vůči Petrovi (stejně velkou, ale opačnou rychlostí), a proto stárne pomaleji Pavel. Pokud se budou pohybovat vůči sobě STÁLOU RYCHLOSTÍ, mají pravdu oba. Jeden stárne vzhledem k druhém rychleji (resp. pomaleji). Jejich pohyb je relativní - jejich soustavy jsou navzájem záměnné.
Aby bylo možné navzájem srovnat stáří obou kluků musí se potkat. Při návratu se ale dosavadní symetrie situace poruší - jeden z nich musí projít zrychlenou fází pohybu.
Einstein tento problém ve své teorii řešil tak, že nechal určitý objekt pohybovat podél řady naprosto přesně synchronizovaných hodin s vlastními hodinami daného objektu. V tom případě vždy stačí porovnat údaj na hodinách pohybujícího se objektu (tzv. vlastní čas) s údajem na hodinách, které objekt právě míjí.