Magnetický záznam zvuku

Myšlenka magnetického záznamu zvuku se objevila ve 30. letech 20. století. Hlavní výhodou oproti mechanickému záznamu zvuku nebo optickému záznamu zvuku byla snadná možnost oprav záznamu jeho přemazáním.

Mechanický záznam byl vyryt v podložce a optický záznam byl „nafocen“ na filmu, a proto nebylo možné tyto záznamy opravovat.

Proto se začal také ve větší míře používat v rozhlasových studiích. První magnetické záznamy se pořizovaly na ocelové pásky, ale byly postupně nahrazeny pásky s feromagnetickou vrstvou z magneticky tvrdé látky. Dalším vylepšením byl objev vysokofrekvenční předmagnetizace. Tím se dále zvýšila kvalita záznamu a následné reprodukce zvukového signálu. Pro zařízení sloužící k záznamu a reprodukci magnetického záznamu zvuku se vžilo označení magnetofon.

Magnetofon přitom původně byla chráněná obchodní značka firmy Telefunken.

Ve druhé polovině 20. století se pak magnetický záznam zvuku začal využívat i v amatérské praxi, neboť umožňoval vícenásobné použití téhož nosiče. Postupně dosáhla kvalita amatérských i studiových magnetofonů takové úrovně, že ostatní druhy záznamu zvuku (mechanický záznam zvuku a optický záznam zvuku) magnetický záznam zvuku postupně vytlačil. Do dnešní doby má magnetický záznam zvuku dominantní postavení: analogový signál se pomocí něj zaznamenává téměř výhradně a magnetický záznam digitálního signálu je převažující nad ostatními technologiemi.

10.2.1.1.3.1 | Princip magnetického záznamu
10.2.1.1.3.2 | Záznam na pásek
10.2.1.1.3.3 | Snímání z pásku
10.2.1.1.3.4 | Předmagnetizace
10.2.1.1.3.5 | Mazání záznamu