Optický záznam zvuku se objevil poprvé v kinematografii v počátcích rozvoje zvukového filmu. Původní němé filmy byly v sálech kin doprovázeny živou hudební produkcí (malý orchestr nebo jen klavír), která operativně reagovala na dění na plátně. Dialogy a další komentáře filmu byly ve filmu vloženy formou titulků. Později se objevily snahy živé reprodukce nahradit gramofonem. To se ale ukázalo jako velmi nešťastné, neboť hudba a obraz nebyly synchronizovány a kvalita reprodukce hudby byla špatná. Tento způsob hudebního doprovodu se tedy příliš neuplatnil.
Proto začaly filmové společnosti hledat způsob, jak umístit zvukový záznam přijatelné kvality přímo na filmový pás. S tím ovšem vyvstal technický problém: pohyb filmu ve filmové kameře i v promítacím stroji je krokový (exponuje resp. zobrazuje se vždy jen jedno políčko filmu, který je v danou chvíli v klidu), zatímco zvuk je nutné přehrávat spojitě. Filmový pás tedy musí v kameře i v promítacím stroji projít tzv. uklidňovací smyčkou a až poté se zvuk zaznamenává resp. snímá. Proto je zvuk oproti obrazu na filmovém pásu posunut: zvuk předbíhá obraz o 21 políček. Optický záznam se provádí se vzorkovací frekvencí přibližně 10 kHz.