« »

Konstrukce laseru

První využití stimulované emise nejdříve v oblasti mikrovln proběhlo v letech 1953 - 1958, tedy 40 let po publikování Einsteinovy práce. Nobelova cena za tyto výzkumy byla udělena v roce 1964 ruským fyzikům N. G. Basovovi a A. M. Prochorovovi a americkému fyzikovi C. H. Townesovi. První laser byl zkonstruován v USA v laboratořích Hughes Aircraft Co. T. H. Maimanem a uveden do chodu v květnu 1960.

Od té doby bylo zkonstruováno velké množství různých druhů laserů lišících se především charakterem aktivního prostředí a způsobem, jakým je jim dodávána (čerpána) energie. Opticky čerpané lasery dostávají energii v podobě nekoherentního světla výbojky a pracují na tříhladinovém systému nebo čtyřhladinovém systému (viz obr. 94). Pohlcované světlo výbojky převádí atomy na nejvyšší energetickou hladinu , odkud pak přecházejí nezářivým přechodem (srážkami) na metastabilní hladinu . Laserové záření pak probíhá mezi hladinami  a . U čtyřhladinového systému je dolní hladina  rychle uvolňována nezářivým přechodem na hladinu , aby tak byla stále udržována co největší populační inverze mezi hladinami  a .

Obr. 94