Sabineho vzorec

Při výpočtu doby dozvuku zavedl americký fyzik Wallace Clement Sabine (1868 - 1919) další zjednodušující předpoklady pro snadnější odvození doby dozvuku:

1. Intenzita zvuku v prostoru klesá spojitě.

To je naprosto v souladu s tím, co pozorujeme při zápisu hodnot intenzity zvuku přístrojem s nepříliš vysokou rozlišovací schopností a s určitou setrvačností systému - grafem je spojitá čára.

2. Neuvažovat vliv rozdílů vlastností jednotlivých ploch na dobu dozvuku a použít při odvozování celkovou pohltivost všech předmětů v místnosti.

Sabine na základě těchto zjednodušujících předpokladů odvodil následující vzorec pro dobu dozvuku: , kde V je objem místnosti, A celková pohltivost stěn a v velikost rychlosti zvuku ve vzduchu při pokojové teplotě (tj. ). Konstanta 55,3 resp. 0,163 vznikla během výpočtu při vyčíslení veličin, které lze považovat za konstantní (velikost rychlosti zvuku, …).

Jak bylo později zjištěno, nebyla některá zjednodušení tak docela v pořádku, protože intenzita zvuku klesá po skocích vždy při odrazu na stěně nebo předmětu a závisí také na tom, jaké pohltivosti individuálně tyto povrchy mají. Než se ale podařilo tyto skutečnosti zjistit, uvedený vztah se v akustice zavedl a i dnes se někdy pro svou jednoduchost používá. V současné době víme, že vyhovuje dobře jen pro sály s malou střední pohltivostí (maximálně do hodnoty ).

Později výpočet doby dozvuku zpřesnily Eyringův vzorec a Millingtonův vzorec.