Již na přelomu 10. a 11. století vlastnosti světla experimentálně prozkoumal a matematicky popsal arabský učenec Alhazen. Jeho traktát koloval v Evropě v latinském překladu a nakonec zaujal nadšeného popularizátora, vzdělance Vitellia (1225 - 1280), který byl zván též Ciolek. Ten rozpracoval poměrně náročný Alhazenův spis do encyklopedicko-didaktické podoby a publikoval ho v roce 1270 pod názvem Deset knih o perspektivě.
První kniha je čistě matematická a obsahuje 140 geometrických vět, pomocí kterých lze řešit optické problémy. Tyto věty jsou převzaty od Eukleida, Apollonia a Archiméda; Vitelliův výklad těchto matematických poznatků přitom nedosahuje takové přesnosti jako u původních autorů.
Další knihy díla v podstatě sledují myšlenky Alhazenova spisu, které Vitellius rozvádí a často doslovně tlumočí. Za Vitelliův přínos je možné považovat pouze zákon o obrácení světelného paprsku: paprsek, který se průchodem určitou látkou odráží a láme, postupuje v obou směrech po stejné trajektorii.
Jinými slovy se jedná o princip nezávislosti chodu světelných paprsků, který je vhodný např. pro vyšetřování lomu světla při přechodu ze vzduchu do vody. Typickou ukázkou využití tohoto zákona je vyšetřování zdánlivé hloubky předmětu. Je jedno, zda budeme uvažovat, že se světelné paprsky šíří z předmětu, který je ponořený ve vodě, do očí pozorovatele a nebo, že jakoby fiktivně vystupují z očí pozorovatele a dopadají na pozorovaný předmět. V obou případech lze situace zakreslit tímtéž obrázkem, na základě kterého potom najdeme neznámé veličiny.
Přesto však mělo Vitelliovo dílo velký význam, protože svým systematickým výkladem a přístupným textem shrnulo všechny známé poznatky o světle pro několik dalších století. V novověku na toto dílo navázal až Johannes Kepler.
Alhazenův a Vitelliův text vydal tiskem Federico Risner v Basileji roku 1572. V úctyhodném svazku velkého formátu zaujímá část od Alhazena 288 stran a část od Vitellia 474 stran. Risner obě práce opatřil novými obrázky. Frontispice (titulní stránka díla s obrázkem) zobrazuje přístav s vojáky na hradbách s vyleštěnými štíty, od kterých se odrážejí sluneční paprsky; ty pak podle legendy o Archimédovi zapalují nepřátelské lodě. V pozadí se nelogicky klene duha. Dílo bylo věnováno i francouzské královně Kateřině Medicejské (1519 - 1589).
O životě Vitellia se ví jen velmi málo - všechny informace, které jsou známy, jsou vyčteny z kusých poznámek přímo v jeho díle. Z nich vyplývá, že studoval v Paříži patrně teologii. Pak odjel do Padovy studovat práva. V Itálii pobýval také Willem van Moerbeke (1215 - 1286) pocházející z Flander. Moerbeke působil v městě Viterbu, v němž sídlil papežský dvůr, a proslul jako předkladatel Archimédova díla a děl dalších antických autorů. Právě Moerbeke upozornil Vitellia na Alhazenův spis.
Tento spis Vitellia tak zaujal, že se pustil do rozsáhlého studia optiky a geometrie. Zmíněnou monografii věnoval Moerbekovi.