Encyklopedie fyziky |
|
Existence singularity není omezena obecnou teorií relativity, ale z teorémů Hawkinga a Penroseho vyplývá, že singularita existuje ve všech expandujících kosmologických modelech, v nichž je gravitace přitažlivá a energie látky a energie záření nezáporná.
Pro časy menší než řádově ztrácí obecná teorie relativity i jakákoliv jiná nekvantová teorie svou platnost. Vzhledem ke kvantovým efektům se však může stát, že gravitační síla bude odpudivá, což může způsobit, že singularita vůbec nenastane. V té době má vesmír hustotu a nepředstavitelně vysokou teplotu - jedná se tedy o téměř singulární stav. Existují ale hypotézy, že fázi expanze vesmíru předcházela fáze kontrakce vesmíru, přičemž k jejich vystřídání mohlo dojít bez toho, aniž by vesmír prošel singularitou.
Pro Friedmannův model uzavřeného vesmíru to ale znamená, že našemu vesmírnému cyklu mohly přecházet (a mohou i následovat) cykly jiné. Podle principu růstu entropie a druhého termodynamického zákona musí ale rozměry cyklů (tj. doba trvání a maximální „poloměr vesmíru“) s časem růst. Tím se ovšem problém počátku vývoje vesmíru jen odsunul dále do minulosti (viz obr. 112).
Obr. 112 |